Zimní čuvačí setkání

A je to tady! Pátek 8. 1. 2016 se začínáme opět sjíždět na Hančovu boudu v Krkonoších. Jako vždy máme pro sebe a své čtyřnohé mazlíčky vyhrazenou jednu část restaurace, kde mohou pejsci volně pobíhat a my se můžeme nerušeně bavit, a to bez obav, že se budou snažit vybílit, bez našeho vědomí, kuchyň či se pokoušet sežrat obsluhu, nebo nedej bože někoho z hostů. Letos je to pro nás přece jen trochu jiné. To jsme poznali už při balení věcí. Přibyli nám totiž dva noví členové čuvačího gangu – Maxík a Magdalenka, kteří počtem svých věcí strčili do kapsy nejen nás rodiče, ale i naše čuvače. Trochu nás přeci jen provází obavy, jak to s těmi dvěma ďáblíky a čtyřmi čuvači zvládneme.

V pátek večer, po příjezdu skoro všech přihlášených aktérů letošního, již šestého zimního čuvačího setkání, začíná plánování sobotního dne. I přesto, že není moc sněhu, neodradí nás to. Po vzrušené debatě většina přítomných dospěla k závěru, že procházka na Rovinku bude fajn a jelikož to bude pro naše čtyřnohé mazlíčky hračka, bude se pokračovat ještě dále, přece jsme tu od toho, abychom je pořádně vyvenčili a na čerstvém vzduchu zničili 🙂 . Po tomto „zásadním“ rozhodnutí již pokračuje neformální část večera, která jako vždy spočívá zejména v povídání (bodejť ne, když jsme se tak dlouho neviděli) a ochutnávání dobrot z místní kuchyně, které nám jako vždy servíruje skvělá, velmi vstřícná a vtipná obsluha. Nechybí také nějaké to občerstvení v podobě alko či nealko nápojů. S přibývajícími hodinami se postupně skupina zmenšuje, neboť se její členové odebírají se svými čtyřnohými mazlíčky do hajan, aby nabrali síly na sobotní výlet (i když bez běžek a hezky po svých). Jen nejsilnější jádro (jsou to zkrátka držáci) jdou spát někdy kolem druhé hodiny ranní.

V sobotu po snídani se celá čuvačí parta rozdělí na dvě skupiny, na – „nás“ rodinky s mimiňáky a čuvači, a na zbytek osazenstva čuvačí party se svými mazlíčky. Větší a zdatnější skupina se shromáždí před chatou a odchází směr Rovinka… Naše méně početná skupinka s dětmi je následuje s asi půl hodinovým zpožděním (podotýkáme „jako vždy“, nikdy bychom neřekli, že se z nás stanou takové brzdy :-)). Není přece kam spěchat, v pátek nám bylo vysvětleno, že kvůli tříměsíčnímu štěněti, které nás doprovází, stejně nemůžeme dojít až na Rovinku, takže nebylo nutné, aby na nás celá skupina před chatou čekala. My máme naplánovanou jen lehkou, hodinovou procházku. Zabalíme děti do fusaků a vyrážíme. Cesta na Rovinku je krásná, táhnoucí se lesem, sem tam zatáčka, počasí se vydařilo, je krásně modro a poměrně teplo, a tak při povídání trošku zapomeneme na čas. Pejsci pobíhají před námi, dovádí a skotačí, a tak když vedoucí první výpravy volá, kde jsme a zdali přece jen na Rovinku nedojdeme, abychom se mohli všichni společně vyfotit, v dobrém rozmaru řekneme, že už jsme jen deset minut od cíle. Po patnácti minutách chůze však zjišťujeme, že Rovinka je o něco dál, než jsme předpokládali…Kdo by to taky mohl tušit, když je jedna zatáčka jak druhá a kdo má pak poznat, která je ta poslední? No prostě…štěndo už neseme v náručí, děti spí, my jsme splavení, jak pospícháme, aby na nás ostatní nemuseli čekat, a….. tak asi po půl hodině konečně vidíme tu poslední zatáčku před Rovinkou. Zde nás vítá hlasitý hlahol čekatelů na fotku. Po společném focení většina skupiny odchází a my zjišťujeme, že hodina vycházky nám už skončila a my máme před sebou ještě celou zpáteční cestu. Dětem vyškemráme v hospodě kousek chleba coby svačinku, štěndo posadíme za Magdalenkou do saní a vyrážíme na zpáteční cestu. Nutno poznamenat, že cestou zpět sklízíme opravdový úspěch, neboť štěndo jedoucí a spící na saních se jen tak nevidí. Na Hančově boudě si dáme výborný oběd a poté relaxujeme a připravujeme se na odpolední turnaj v bowlingu. Jako vždy jsou družstva rozdělená na ženy a muže. Po napínavém duelu však opět vyhrávají chlapi, kteří se tím vytahují celý večer! Po večeři se naplánuje program na neděli – výstup na rozhlednu Žalí a poté už pokračuje volná zábava až do pozdních nočních hodin, což potvrdí opět silné čuvačí jádro.

A je tu neděle ráno, je to neskutečné, jak to zase uteklo. Bohužel dnes nám počasí vůbec nepřeje. Mrholí. I přesto většina skupiny odchází na rozhlednu. Někteří se vrátí po chvíli, neboť mají silný pud sebezáchovy a zdraví je jim přednější, ostatní dojdou až nahoru. My s dětmi radši zůstáváme na chatě, víme, dle výroků našich manželů – rosniček, že odpoledne přestane pršet. A opravdu přestalo, a tak vyrážíme na procházku až odpoledne (kdo si počká, ten se dočká :-)). Sněhu už, kvůli dešti, bohužel moc nezbylo, ale i tak je tu krásně. Po obědě se rozloučíme, a zatímco většina osazenstva šestého zimního čuvačího setkání opouští chatu a míří do svých domovů, na Hančovku se začne sjíždět lyžák. Někomu dovolená končí, jinému začíná…a v pondělí zase do práce….viď Marku! 🙂  Jelikož nás celý víkend tak okouzlil, byl plný pohody a dobré nálady, i když počasí nebylo úplně luxusní, rozhodli jsme se prodloužit si čas strávený na Hančovce ještě o jeden.
Každopádně už se zase těšíme na příští rok a doufáme, že se konečně dočkáme hromady sněhu, výletů na běžkách, dalších skvělých zážitků a nových kamarádů, a jelikož budou naše malé přírůstky (Maxík, Magdalénka a štěndo Amia) zase o něco větší, zařadíme se konečně zpět do čuvačího gangu.

Autorky článku: Markéta Moulisová a Petra Mrtvá