Historie klubu

Historie Klubu chovatelů slovenských čuvačů v České republice založeného v roce 1933

Historie chovu pasteveckých psů sahá až do samých počátků hospodářské činnosti lidí. Chov plemena statných bílých pasteveckých psů dnes nazývaného slovenský čuvač je spojen s historií valašského pastevectví, jehož prvopočátky spadají do 2. století našeho letopočtu. Tehdy na jižních svazích Karpat, na území dnešního Rumunska, byla založena Valachie. Tamější rolníci a pastýři převzali velení od vojenských vysloužilců valašského původu. Převzali jejich řeč a tzv. valašské zřízení osvědčené při hlídání hranic za pomocí psů. Od 4. století dochází ke strategickému osídlování karpatské hranice přes Tatry a Beskydy až po Ostravu strážným a pasteveckým valašským lidem. Valašské vesnice měly výsadní zřízení s právem pasení ovcí a placením daní ve formě sýra. Statní bílí psi Valachů se výrazně lišili od ostatních psů. Oblast výskytu valašských vesnic představuje prakticky celou severní polovinu Slovenské republiky – od hranic s Ukrajinou až k hranicím s Českou republikou. V České republice zahrnuje dnešní Moravskoslezský a Zlínský kraj a též jihovýchodní část Olomouckého kraje. Výraz čuvač patří dle bádání rumunských vědců do valašsko-salašnické terminologie a je plemenným označením valašských psů na Slovensku.

Organizovaný chov čuvačů založil pan MVDr. Antonín Hrůza, profesor Vysoké školy veterinární v Brně. Dne 4. června 1929 zaevidoval do plemenné knihy první vrh po psovi Jerrym pocházející od fenky Kory. Tito psi byli dovezeni ze Slovenska z oblasti Vysokých Tater panem Josefem Skoupilem, první vrh čítal 3 štěňata – Rek, Gero a Bella – a byl evidován na chovatelskou stanici ze Zlaté studny. V krátkém sledu (1930-1932) pak následovaly další 4 vrhy ze stejného spojení. Z majitelů štěňat se stali první členové Spolku chovatelů tatranských ovčáckých čuvačů se sídlem v Brně, který byl založený v roce 1933. Spolek byl členem Československé kynologické unie a jejím prostřednictvím též Mezinárodní kynologické federace FCI.

Profesor Hrůza jako předseda Československé kynologické unie a Spolku chovatelů čuvačů vedl chov velmi starostlivě až do počátku německé okupace. Plemennou knihu vedl nejdříve dr. Jaroslav Kábrt, asistent profesora Hrůzy, později pan Rudolf Mifek ze Skalice nad Svitavou. V období okupace byla činnost spolku prakticky zastavena. Správa plemenné knihy v Brně byla obnovena až po smrti prof. Hrůzy, který zemřel 15. března 1950. Správu chovu slovenského čuvače převzal Svazarm, později Československý svaz myslivců a v roce 1958 Český svaz chovatelů drobného zvířectva, který svěřil správu plemenné knihy nově ustavenému Klubu chovatelů čuvačů v Brně, který byl následovníkem původního Spolku chovatelů tatranských ovčáckých čuvačů.

Zdecimované chovné základny a plemenné knihy se ujal Antonín Novák ve spolupráci s tehdejší předsedkyní klubu Marií Sponarovou. Tajemníkem klubu byl JUDr. Čestmír Hrůza, syn prvního předsedy klubu. Podařilo se podchytit základní plemenný materiál ve spolupráci s Odbornou školou ovčáckou v Jedlové v Orlických horách a státním statkem v Michnici na Šumavě. Přihlásili se i chovatelé z Vrútek, Košút u Martina, Dolního Kubína, Žiliny, Lanškrouna, Sepekovic u Tábora, Tišňova, Ivanovic. Členská základna se rychle zvětšovala.

V roce 1961 rozhodl Ústřední výbor Českého svazu chovatelů drobného zvířectva o přeložení správy plemenné knihy do Bratislavy, kam se přemístilo i sídlo Klubu chovatelů slovenských čuvačů. Slovenský svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva poskytl klubu subvenci na nákup plemenného materiálu, nakoupil mladé fenky a poskytl je na další rozvoj chovu. Pod správou plemenné knihy v Bratislavě se podstatně zvýšil počet zápisů štěňat, a to až na 700 ročně. Sídlo klubu se v roce 1969 přeneslo dočasně do Žiliny a jeho předsedou se stal Róbert Zacharides.

V Brně byla ustanovena Základní kynologická organizace – Klub chovatelů slovenských čuvačů, který podléhal organizačně Ústřednímu výboru Českého svazu chovatelů drobného zvířectva v Praze. Jeho předsedou se stal plk. Alois Ohlídal a hlavním poradcem chovu zůstal doc. dr. Vilém Kurz.V Brně byla ustanovena Základní kynologická organizace – Klub chovatelů slovenských čuvačů, který podléhal organizačně Ústřednímu výboru Českého svazu chovatelů drobného zvířectva v Praze. Jeho předsedou se stal plk. Alois Ohlídal a hlavním poradcem chovu zůstal doc. dr. Vilém Kurz.

Druhá polovina šedesátých let je obdobím vyvrcholení snahy o uznání slovenského čuvače na mezinárodním fóru. Přes odpor maďarské strany a po mnoha peripetiích byl v roce 1969 slovenský čuvač FCI definitivně uznán. Protokol podepsali za československou stranu hlavní poradce chovu doc. dr. Vilém Kurz, předseda klubu Róbert Zacharides a předseda Československé komise pro standardy psů Dr. Nesvadba.

Federální výbor svazu chovatelů drobného zvířectva svým rozhodnutím z 6. února 1977 svěřuje osud chovu slovenského čuvače do kompetence Slovenského svazu chovatelů drobného zvířectva. Na základě usnesení Odborné kynologické komise tohoto svazu z 18. listopadu 1978 byla svolaná ustavující schůze Klubu chovatelů slovenského čuvače s celostátní působností se sídlem v Bratislavě a pobočkou v Brně. Předsedou se stal pan Bedrich Mészáros z Bratislavy, místopředsedkyní paní Zuzana Lovětinská z Brna, tajemníkem pan Karel Koška z Brna a hlavním poradcem chovu doc. dr. Vilém Kurz z Brna.

Dne 27. listopadu 1982 se v Bratislavě konala výroční členská schůze Klubu chovatelů slovenských čuvačů s celostátní působností, která zrušila pobočku chovatelského klubu slovenských čuvačů v Brně. Na této schůzi byl zvolen nový výbor klubu a jeho předsedou se stává pan Miroslav Kuček ze Senice, tajemníkem pan Ing. Štefan Mráz z Bratislavy a hlavním poradcem chovu paní MVDr. Anna Vojtová z Tišnova. V roce 1983 se hlavním poradcem chovu stává pan Bedrich Mészáros z Bratislavy.

Přibližně v polovině osmdesátých let dochází k další obměně výboru klubu. Předsedou se stává pan Dušan Barlík z Dunajské Stredy, tajemníkem pan Stanislav Horký a hlavním poradcem chovu pan Bedrich Meszáros. Ještě před rozdělením federace nahrazuje pana Stanislav Horkého ve funkci tajemníka Ing. Zdeněk Kunzl.

Rozpad Československa přinesl rozdělení Klubu chovatelů slovenských čuvačů na dva nástupnické subjekty – Klub chovatelů slovenských čuvačů v SR a Klub chovatelů slovenských čuvačů v ČR. Rozhodnutí o rozdělení KCHSČ a zřízení nástupnických klubů bylo přijato ve dnech 24. a 25. října 1992 na schůzi výboru a revizní komise klubu v Bratislavě.

Od 1. ledna 1993 působí v rámci České republiky Klub chovatelů slovenských čuvačů v ČR. První výbor samostatného českého klubu byl složen takto: předseda – pan Karel Chudárek z Fryštáku, tajemník – Ing. Zdeněk Kunzl z Prahy, hlavní poradce chovu – pan Vojtěch Chudárek z Fryštáku, poradce pro pracovní využití – paní Jana Kunzlová z Prahy.

V období samostatné existence českého Klubu chovatelů slovenských čuvačů byl předsedou po panu Chudárkovi pan František Melounek (v letech 1995 – 1998), pan Ing. Tomáš Lerl (v letech 1998 – 2002) a od roku 2002 paní Ing. Petra Konečná. Funkci tajemníka klubu zastával dlouhá léta Ing. Zdeněk Kunzl, po něm pan Petr Kunzl, pak opět Ing. Zdeněk Kunzl a od roku 2006 paní Kateřina Rychetská. Hlavním poradcem chovu byla od poloviny devadesátých let do roku 2011 paní Jana Kunzlová a po ní paní Miroslava Dobešová. Od roku 2014 se stala hlavní poradkyní chovu paní Alena Kramářová.

Klub chovatelů slovenských čuvačů prošel v posledních přibližně 5 letech obdobím změn. Poměrně výrazně se obměnilo vedení klubu a jeho členská základna. Souvisí to s opětovným růstem zájmu veřejnosti o plemeno slovenský čuvač. Přibylo majitelů čuvačů, chovatelů, chovatelských stanic, výstav, vystavovatelů a především odchovaných štěňat. Tomuto vývoji se přizpůsobuje činnost klubu, která se dnes zaměřuje především na 3 oblasti – chov, poradenství při výchově a výcviku a propagace plemene. Klub se jednak snaží poskytovat informační a poradenský servis majitelům a chovatelům čuvačů, aby jejich život s čuvačem byl po všech stránkách bezproblémový, a zároveň se snaží o propagaci plemene u veřejnosti.

zpracoval Ing. Petr Šourek